Jednoho dne jsem se procházel po Albertském přístavu, když se ke mně přimotal jakýsi opilec. Byl špinavý, odrbaný a motal se, že stál sotva na nohou. Albertští strážní se snaží udržovat město čisté a v rámci toho bojují i proti opilcům na ulicích, ale kde je přístav, tam vždycky potečel alkohol proudem, to je jedno z nezvratných pravidel civilizace. Tak tedy ten opilec došel až ke mně a cosi zažbleptal. Nebylo mu skoro vůbec rozumět, ale jedno slovo přecijen mé uši zachytili. To slovo znělo „tajemství“.
Neměl jsem náladu ztrácet čas tlacháním s někým, jehož mysl je zakalená tak, že sotva pozná, je-li den a noc a kde je nahoře a kde dole, ale smysl mého života spočívá v hledání Pravdy a každé tajemství, které rozkryji, by mě k ní mohlo přiblížit. Zakryl jsem tedy své zhusení nad stavem onoho chudáka a odvedl ho do hostince, kde jsem tou dobou přebýval. Tam jsem ho umyl, dal mu najíst a počkal, až se vyspí.
Ráno chtěl odejít a nejprve tvrdil, že o žádném tajemství nic neví, ale když jsem přitlačil, nakonec povolil a pověděl mi svůj příběh. Donedána prý pracoval ve službách jakéhosi čaroděje, který zkoumal svět, dělal pokusy a hledal cesty, jak dosáhnout větší moci. Ale čaroděj jej před několika týdny vyhodil a on je teď bez práce a zoufalý. Když jsem mu dal nějaké zeny, aby si mohl pořídit čisté oblečení a zkusit sehnat slušnou práci, pokračoval ve vyprávění.
Onen magik prý poslední dny, kdy u něj Matěj (tak se můj nový přítel jmenoval) pracoval, horečnatě hledal nějaké kouzlo. Prý souviselo s bohy a mělo mít nad nimi nějakou moc. Touha ovládat bohy musela být zřejmě velmi silná, neboť čaroděj tímto směrem soustředil veškerou svou sílu. Ostatní pokusy opustil a vše směřoval jej k tomuto kouzlu. Ale zřejmě byl dost zoufalý, neboť nakonec Matěje poslal mezi orky, kde prý ležela odpověď na jeho otázky. Matěj ale nebyl žádný válečník a taková výprava by pro něj byla jistou smrtí. Odmítl tam tedy jít a proto jej kouzelník propustil ze svých služeb. No, propustil… Matějovi se podařilo utéci dřív, než jej spálil na popel ohnivými střelami.
Po této historce jsem se s Matějem rozloučil a rozhodl jsem se vydat pátrat na vlastní pěst. Tajemství ovládání bohů? Znělo to přehnaně, ale co kdyby na tom bylo něco pravdy? Jestli se bohové dají ovládat… to je dobré vědět. A jakým způsobem? Pokud bych našel více než jen hloupou magickou formuli, mohlo by mi to prozradit mnoho o fungování světa… Mohl bych být o krůček blíže odhalení Pravdy.
Ale kde začít? Zajít za kouzelníkem by rozhodně nebylo nejmoudřejší. Mám sice pro strach uděláno a v boji také lecos svedu, ale kouzeník, který by mě mohl zabít mrknutím oka… to by bylo příliš riskantní. A jako mrtvý bych se už nic dalšího nedozvěděl. Ne, musím na to odjinud. Matěj mluvil o orcích… možná je to stopa mylná, ale nic lepšího nemám. Mé pátrání musí začít tam.
Sice jsem nevěděl, co hledám a jak to poznám, ani kde přesně to mám hledat, ale byl jsem odhodlám přijít záhadě na kloub. Vyrazil jsem tedy do knihovny zjistit něco o orcích. Slyšel jsem o nich už dříve, ale dosud jsem se s nimi nesetkal a abych se přiznal, ani jsem nevěděl, kde je hledat. Po několik hodinách procházení starých i novějších svazků jsem již věděl vše potřebné. Věděl jsem, že přebývají ve vesnicích někde na hranici Pronterské a Geffenské provincie a že se tam dá snadno dopravit díky dopravní službě Kafra corporation. Ale také jsem se dočetl, že jsou to bytosti agresivní a nebezpečné. Tedy jejich řadoví válečníci ne, ale kousek za hlavní vesnicí je prý místo, kde žijí orkové obzvláště velcí, divocí a nebezpeční.
Rozhodl jsem se neriskovat a nevyrazit sám, ale vzít si s sebou doprovod. Měl jsem štěstí, neboť Grurgovo Bratrstvo, ve kterém jsem měl známé, nedávno přijalo mladou kněžku, která projevila zájem se se mnou vypravit za dobrodružstvími. Její jméno bylo Fantaghiro. Byla mladší, než jsem čekal, ale prokázala, že její schopnosti jsou více než dostačující. Velmi šikovné děvče to bylo, abych se přiznal. Teď, když jsem cítil za sebou boží oporu, už jsem se cítil připraven vyrazit za záhadou v orčích sídlištích.
Nechali jsme se tedy za nemalý peníz přepravit na kraj orčí vesnice a pustili jsme se do hloubi nepřátelského území. Chvílemi na mě padala úzkost, když jsem si uvědomoval, že jsme zde sami dva a proti nám stovky orků, které se mohly kdykoli seběhnout. Navíc potkat některého z jejich náčelníků by bylo jistojistě smrtelné. Ale měli jsme štěstí, potkávali jsme jen válečníky a válečnice a ty jsem přemohl díky umění starých mistrů, kterému se učím. Spočívá v umění porážet nepřátele bez použití zbraně, jen dobře mířenými kopy. Pravda, občas jsem nebyl dost rychlý a meče a sekery orků mě zasáhly, ale božská moc proudící zkrze Fanaghiro rychle léčila má zranění a tak jsme postupovali stále dál a dál.
Pak se krajina začala měnit a z rovin jsme se dostali do kopců. A potkali jsme také první z vysokých orků, jak se nazývají nejmocnější z orčích válečníků. Byli vážně obrovští, svalnatí a jejich kůže měla modrou barvu - místo obvyklé orčí zelené. Boj s nimi byl mnohem tužší než s obyčejnými orky, nebýt Fantaghiro, byl bych nespočetněkrát mrtev. Ale ona nebojácně stála pohroužena v modlitbách a síla z ní proudící mi pomáhala v boji i mě držela při životu. Postupovali jsme dále.
Vysokých orků bylo stále víc a zdálo se mi, že už to nejsou náhodné skupinky. Vypadali spíš jako hlídky. Po dvou, po třech… Schovaní v křoví nás přepadávali v nečekané chvíli a podporováni lučištníky se snažili zastavit náš postup. Z výpravy za jejich tajemstvím se málem stal boj o holé přežití. Ale vytrvali jsme.
Po několika hodinách cesty od místa, kde jsme se rozloučili s posledním člověkem - zástupcem Kafra corporation, jsme zahlédli zvláštní údolí. Ze všech stran do něj svahy prudce klesaly, ale na jednom místě byla vidět pěšinka, která se zdála být schůdnou. Že by se zde daly najít odpovědi, které si orkové tak pečlivě střeží? Byli jsme napnuti, cíl naší cesty mohl být už velmi blízko.
Vyrazili jsme k pěšině… a hlídek skutečně ještě přibylo. Museli jsme se místy skrývat a vyhýbat početnějším skupinám, osamělé jednotlivce jsme ale stále raději zabíjeli. Přecijen, jestli se něco semele… každý ork, který jim bude chybět, je naší výhodou. Po další půl hodině jsme konečně stáli na úpatí pěšinky do údolí a pustili se do namáhavého sestupu.
Údolí nebylo velké. Pár set metrů čtverečních, víc ne. Ve vzduchu byla cítit podivná atmosféra… a pak jsme to spatřili. Do nebe ohyzdně čněly plesnivé kůly a na jejich vrcholcích byly naraženy lidské hlavy. Několik jich bylo jen tak chaoticky zabodnutých do země, ale zdálo se, že některé z nich jsou umístěny velice pečlivě. Šli jsme blíž, abychom je prozkoumali, ale v tom nás napadlo několik modrých válečníků. Boj to byl těžký, několikrát jsme měli namále, ale díky magii knežky, která mě doprovázela, jsme nakonec zvítězili.
Usadili jsme se ztěžka poblíž bezvládných těl orčích strážců a radili se, co dál. Určitě jsme našli něco důležitého, ale je to ono? Něco jsme našli, ale nedalo to žádnou odpověď na žádnou otázku, spíš jen více otázek. Co jsme to vůbec našli? Proč jsou ty kůly tak přesně umístěny a co to je za obrazec, který tvoří? A jak to zjistit? Promluvit si s orky nepřicházelo v úvahu - i kdybychom je dokázali donutit mluvit (a o tom jsem pochyboval, vypadali velmi odhodlaně zemřít za to, co střeží), tak ani jeden z nás nerozuměl jejich jazyku.
Nezbývalo, než pokrčovat v cestě a doufat. Koneckonců, ještě jsme neprohlédli celé údolí - četné stromy a keře znemožňovaly výhled moc daleko kolem sebe. Ušli jsme sotva pár kroků, když jsme narazili na větší orčí chatrč. Fantaghiro vběhla dovnitř, ale za chvíli vyšla zklamaně ven. V místnosti bylo jen pár kostí, nějaké smradlavé kožešiny a hrozný nepořádek. Po chvíli jsme usoudili, že to musí být noclehárna pro strážné, které jsme přemohli. Takže tu opravdu něco hlídají, běželo mi hlavou. Ale kde to je? A hlavně, CO to je?
Bohužel se už začínalo pomalu stmívat a strávit noc zde v kopcích, kde se kdykoli může vynořit početná skupina zuřivých orčích vojáků, nás zrovna nelákalo. Řekli jsme si proto, že jen rychle doprohlédneme údolí a pokud nic nenajdeme, vrátíme se sem později. V rychlosti jsme tedy vyběhli prozkoumat poslední kus podivného údolí.
A štěstí se na nás usmálo. V nejzazším koutě se krčila ještě jedna chatrč. A jak jsme ji spatřili, pocítili jsme, že odpovědi musí ležět zde. Byla celá pokrytá podivnými znaky, a ověšená vším možným, zřejmě šlo o výrazy orčí mystiky. I skála kolem ní a půda před ní byla celá počmáraná a posetá kouky kostí, dřev a různě tvarovaných a zřejmě pečlivě umístěných kamenů. Snažil jsem se toho co nejvíc zapamatovat, abych si mohl někdy najít, co to asi znamená. Pomalu a opatrně jsme vykročili k chýši. Fantaghiro ještě požádala svého boha, aby nás chránil před vším zlým a vstoupili jsme na orčí posvátnou půdu.
Pod náhlým náporem energie jsem málem upadl na zem a Fantaghiro na tom nebyla zřejmě o nic lépe, ale štít, který nad námi Grurg, její bůh, vztyčil, na nás nepřátelskou sílu nepropustil. Po několika vteřinách vše odeznělo a kolem byl klid a ohlušující ticho. Po pár krocích jsme konečně stanuli před chýší a doufali v objevení toho, proč jsme přišli. Zatlačil jsem na dveře a ty se… ani nehnuly. Zaraženě jsem se na ně podíval všiml si, že je na nich umístěno cosi jako zámek. Ale zvláštní bylo, že tam byl umístěn naprosto nesmyslně - nic nedržel a nikde nic nepřekáželo otevření dveří.
Znovu jsem zatlačil, ale dvěře se nehnuly ani o palec. I přes protesty Fantaghiro, které se to zdálo nemoudré, jsem se rozhodl dveře vyrazil. Napřáhl jsem se, kopnul a… nic. Ani nezapružili. Uvědomil jsem si, že tudy cesta nepovede, že násilím se dovnitř nedostaneme. Zřejmě půjde vážně o tu klíčovou dírku, byť zámek vypadá zcela neúčelně. Takže budeme potřebovat klíč… Asi půl hodiny jsme strávili zkoušením všech možných ozdob na chýši a na zemi, ale nic z toho do zámku nepasovalo. Nakonec padla tma.
Smutně jsme se dívali na sebe, na chýši, na zem, na kopce a znovu na chýši. Bylo nám jasné, že dnes tajemství orků neodhalíme. Musíme nejprve najít klíč… snad ho bude mít šaman nebo náčelník… a až získáme klíč, snad se dostaneme dovnitř a zjistíme, co se skrývá uvnitř orčí posvátné chýše. Ale dnes ne. Fantaghiro otevřela magickou bránu, kterou jsme prošli zpět do města, a vydali jsme se každý do svého domova.
Zde můj zápis končí, neboť tajemství orků není dosud odhaleno, byť mnohé noci jsme kvůli němu neprospal. Leží mi v hlavě a vím, že jednou neodolám a vydám se znovu na výpravu do země orků - ale už ne s Fantaghiro. Nedlouho po naší cestě totiž onemocněla a po těžké chorobě zemřela. Ani nejlepší kněží v Pronteře si s její nemocí nedokázali poradit. Nikdo neznal příčinu. Byla snad tehdy na orčím posvátném místě stižena nějakou kletbou? Ale proč potom já žiji a žádná choroba mě nesužuje? Celé je to zřejmě ještě zamotanější, než jsem čekal. Jednou to tajemnství odhalím. Jednou ano…